Na úvod, aby bylo jasno, musím přiznat, že se mi koncert líbil také. Loni jsem se o něj hloupě ochudil, takže když se šance vidět Leonarda Cohena naskytla znovu, už jsem nezaváhal. Už cestou z metra bylo zřetelné, jaká bude skladba publika (opět jsem patřil mezi nejmladší ročníky v celé hale) a byl jsem zvědav, jak bude toto "divadelní" diváctvo fandit ve velké hale. Z umístění do O2 Arény jsem byl poněkud rozpačitý, protože chladná moderní nablýskanost mi k intimitě a atmosféře důvěrnosti, která je Cohenovi vlastní, vůbec neseděla. Že mé obavy byly liché se ukazálo už s příchodem ústřední postavy večera. Jeho dar práce (můžeme říct i manipulace) s publikem dal téměř okamžitě zapomenout na to, kde se nacházíte a co je okolo vás.
K obrovskému charisma přidal totiž Cohen znamenitý výběr muzikantů. Virtuos strunných nástrojů Javier Mas z Barcelona roztleskal zaplněnou halu několikrát, dechové nástroje "obsluhoval" jeho krajan Dino Soldo a trojlístek španělů uzavíral za bicími přesný Rafael Gayol. Na baskytaru hrál hudební režisér celého souboru Roscoe Back, se kterým Cohen spolupracuje už třicet let (poprvé se potkali při nahrávání alba Recent Songs právě v roce 1979), na doprovodnou kytaru Bob Metzger, který Cohena doprovázel už na dvou turné (1988 a 1993). Za klávesami jsme mohli vidět Neila Larsena, rodáka z Floridy, jehož deska byla nominována i na Grammy. Velká pozornost byla upřena na tříčlenný sbor, kterému vévodila Sharon Robinson. Tu pojí s Cohenem rovněž třicetileté přátelství a na jeho posledních dvou albech měla na svědomí i některá aranžmá. Zpěvačku z LA doplnily sestry Hattie a Charley Webbovy. Krom zpěvu a gymnastických kousků okouzlily slečny ze Spojeného království také úžasným podáním písně If It Will Be Your Will.
O tom, že je za dva týdny pětasedmdesátiletý kanaďan ve velké formě svědčil nejen jeho hlas, který se před pár lety zdál ztracen, ale i to, jak nadšeně křepčil po pódiu. První polovinu, které podle mého vévodilo úžasné provedení Who By Fire?, strávil převážně se zavřenýma očima v pokleku na koberci, "zdobícím" pódium, takže občas připomínal muslima, chystajícího se na pravidelnou modlitbu. Po dvacetiminutové pauze začal více komunikovat s publikem, které až přehnaně reagovalo na časté instrumentální exhibice. Ne, že by nebyly mistrně provedené, ale například potleskem odměnilo i Cohenovo desetivteřinové klávesové "sólo", čemuž se velmi chabý klávesista Cohen upřímně pousmál. "Jste ke mně příliš shovívaví," prohlásil pobaveně.
Strohá scéna a divadelní nasvícení podporovalo iluzi umělcovy skromnosti. Dav mu zobal z ruky a mistr ho měl pevně v hrsti, jak je ostatně za ta léta určitě zvyklý. Několikrát během koncertu dal vzpomenout, že je také (a možná v první řadě) spisovatelem, když uvedl písně úryvkem z básně či textu. Na rozdíl od náladového Dylana působil tento montrealský žid velmi pokorně a nebyl důvod mu to nevěřit. Je to hra, kterou má Cohen velmi dobře propracovanou a na kterou publikum velmi rádo a snadno přistoupí. Proto se celý koncert nesl ve skutečně příjemné atmosféře.
V přídavcích, se kterými celá "show" trvala okolo tří a půl hodiny, jsme měli možnost slyšet mimo jiné roztančenou Closing Time, při které stařík na pódiu skotačil tak rozpustile, že jsem doufal aby to byla poslední píseň a těch čtrnáct tisíc lidí mohlo stejně vesele odtrsat domů. Nestalo se, místo toho si definitivně podmanil i toho posledního nevěřícího v hale, když spustil komorní I Tried To Leave You. Ať už byly Cohenovy důvody vyrazit v tomto věku na turné jakékoliv, můžete vzít jed, že se vyplatí jej vidět.